Profily

Ľubomíra Balková Dana Drábová Marcela Fejtová
Teoretická matematička, Odborná asistentka na Fakultě jaderné a fyzikálně inženýrské ČVUT jaderná fyzička, předsedkyně Státního úřadu pro jadernou bezpečnost Vedoucí vývojového týmu, Počítač ovládaný pouhým okem
Kateřina Sakařová Eva Jiřičná Lenka Lhotská
staví a projektuje tunely od Islandu přes Londýn až po Hong Kong Absolventka ČVUT, světoznámá architektka a designerka Vedoucí oddělení vědy, výzkumu a zahraničních styků
Olga Štěpánková Daniela Filipiová Senta Čermáková
Vedoucí skupiny přírodou inspirovaných technologií absolventka ČVUT, bývalá ministryně zdravotnictví absolventka ČVUT, mezinárodní marketingová ředitelka Hewlett-Packard




Novinky

My, holky z techniky
23. 4. 2015  
Již brzy se můžete na našich stránkách těšit na malou sérii rozhovorů „My, holky z techniky“. Představíme vám slečny, které zvládají nejen studium některé z fakult ČVUT, ale i spoustu dalších aktivit, o kterých vám rády povědí víc.
Jak zvládá život v česku Dalva, sympatická felačka z Paraguaye? To se dozvíte v prvním rozhovoru, který pro Vás chystáme již za několik dní!
Barbora Stunová: Od báboviček na pískovišti k „bábovičkám“ z hořčíku
5. 7. 2011   Koho by napadlo, že na takovém špinavém a zaprášeném místě, jako je slévárna - formovna, najdeme tak půvabnou mladou dámu. Řeč je o Ing. Barboře Bryksí Stunové, která se na Ústavu strojírenské technologie Fakulty strojní ČVUT, zabývá technologií slévání.
Stavařky z ČVUT zabodovaly na mezinárodní soutěži
23. 6. 2011   19. května se na Technické univerzitě v Košicích konal již 12. ročník Mezinárodního kola Studentské vědecké odborné činnosti (SVOČ) stavebních fakult ČR a SR. Pojď se s námi podívat, jakých úspěchů na něm dosáhli studenti a především studentky Fakulty Stavební ČVUT.
Od plavání k architektuře
29. 4. 2011   Vítězkou Olomouckého kola Hrdiny roku 2010 se stala teprve osmnáctiletá plavkyně Anna Hladká. Tato nadaná sportovkyně má za sebou už více úspěchů, například zlatou medaili z mistrovství republiky handicapovaných plavců a 3 bronzové medaile z loňského mistrovství světa handicapovaných juniorů. Vedle sportu se Anna věnuje například fotografování a v budoucnu by ráda studovala bytovou architekturu.
Rosina Kašičková: Extrémní parašutistka, Pilot
31. 3. 2011   Rosina (24 let) je doktorandka na Ústavu letecké dopravy Fakulty dopravní ČVUT, obchodní pilot letounů, pilot ULL, instruktorka parašutismu, řídící seskoků, parašutistka v disciplínách freestyle za volného pádu a létání na vysoce výkonných padácích (celkový nálet letouny: 320h+, počet seskoků z letadla: 2300+).


Nejdřív pivo, potom práce aneb Pracovití Češi

Ačkoliv se naše prababičky ve školách pravděpodobně koukaly na stejné portréty, se studenty z Bosny a Hercegoviny se dnes v posluchárnách ČVUT moc často nesetkáváme. Co sem přilákalo Milicu Maric, usměvavou spolužačku z FELu? Jaká je země, jejíž hlavní město leží vzdušnou čarou blíže než českými turisty vyhledávaná Paříž? A jací jsme vlastně my?
Když se googlu zeptáme na Bosnu a Hercegovinu, zahltí nás množstvím nejednoznačných informací o různých národnostech, jazycích, náboženstvích. Jak to je ve skutečnosti s tamní kulturou?
Ačkoliv nás v Bosně a Hercegovině nežijí ani čtyři miliony, dělíme se na tři národy, vyznáváme tři náboženství a mluvíme třemi jazyky. Často tedy míváme problémy se soužitím. Ať už mluvíš srbsky, chorvatsky nebo bosensky, vždycky se někdo urazí. A to i přesto, že jsou si tyto jazyky hodně podobné, daleko více než čeština se slovenštinou. Nedá se to vysvětlit, není v tom žádná logika. Na město, ve kterém najdeš smíchané lidi různých náboženství, narazíš zřídka. V jedné oblasti bydlí vždy lidé se stejným vyznáním, je to hrozné, když slyšíš: „V tom městě bydlí muslimové, tam si nekoupím byt, aby nebyl nějaký problém.“ Lidé jsou u nás zoufalí, nemají práci, a tak vyhledávají náboženské a etnické konflikty.

Často ale bylo také zmiňováno, že lidé v Bosně a Hercegovině jsou přátelští a pohostinní, je to pravda?
Ano, a také máme rádi kontakt! Moc se dotýkáme, a to i těch lidí, se kterými jsme se viděli jen párkrát. To mi v Česku chybí… Také si rádi povídáme, radíme. Tváříme se, že víme, abychom strávili více času s lidmi. Kamarád neumí žádný jiný jazyk než srbštinu, ale zastaví se u cizinců, domlouvá se rukama, nohama, aby si mohl vyměnit nějaké informace.

To se ti u nás asi moc nestává. Jak na tebe Češi působí?

Vidím rozdíl mezi českou a naší mentalitou, ale není tak obrovský. U nás mají lidi vždycky čas na kávu a pivo. Nejdřív mě to překvapilo a byla jsem uražená, když mi někdo řekl, že musí jít něco dělat, nechápala jsem. U nás je nejdřív pivo, potom práce. Chybí mi tady „teplejší“ vztahy. Na druhou stranu je tu všechno skvěle zorganizované, všechno funguje. Máte tu rychlou administrativu, u nás je to opravdu peklo, pokaždé potřebuješ nějaký papír navíc, pokaždé je něco špatně. Nejvíce vtipů je u nás mířeno na úřednice. U českých lidí si vážím toho, že jsou laskaví, klidní a bez stresu.

Doporučila bys Bosnu a Hercegovinu turistům?
Určitě. Je to krásná země s úžasnou přírodou. A když k nám přijedeš na dovolenou, je ti jako turistovi jedno, jestli autobus pojede za hodinu nebo za dvě, jen se podivíš, jak je to nezorganizované, že musíš čekat. Autobus má zpoždění, vlak vůbec nejede.

Narazila jsi tady už na něco vyloženě negativního?

Ne, mně se tady líbí všechno. Kdybyste se zeptaly mých kamarádek z vysoké, potvrdily by vám, že jsem o Česku mluvila každý den – jak je tam hezky a že se tam musím dostat, že Praha je nádherná. Když jsem studovala v Bělehradě, žádné české turisty jsem sice nepotkala, ale našla jsem tam bohemistický klub – sdružoval lidi, kteří mají rádi Česko, nebo mají české kořeny. Zato v Chorvatsku je opravdu hodně Čechů, takže v létě jsem si vždycky dávala na pláži ručník blízko českých rodin a poslouchala češtinu, ačkoliv jsem jí nerozuměla. Byla jsem opravdu nadšená. Dále obdivuji Milana Kunderu – je úžasný filozof a spisovatel. Nejprve jsem ho četla v srbštině, a když jsem udělala zkoušku B2 z češtiny, hned jsem si od něj koupila 2 knihy - Nesnesitelná lehkost bytí a Nesmrtelnost – a šla je číst, to byl můj sen. Při čtení jsem se naučila nové slovo – „nýbrž“ – to jsem nikde jinde než v té knize neslyšela.

Kolika jazyky tedy mluvíš?

Dobře mluvím anglicky, česky, trochu německy, rodný jazyk je srbochorvatština. Lidé, kteří chtějí vypadat chytře, si píšou na facebook tři jazyky (srbština, chorvatština, bosenština), i když se ve skutečnosti liší jen v maličkostech, mají dokonce i stejné koncovky, pády; rozdílných je jen pár slov.

Jak dlouho se učíš česky? Mluvíš perfektně!
Díky! Učila jsem se rok v Poděbradech a teď se snažím zdokonalovat semestr a půl, co jsem na ČVUT. Není to ale spontánní, když něco chci říct. Taky mě mrzí, že nemám české kamarády krom těch, které jsem potkala v Záhřebu. Všichni jsou milí, ale už mají kamarády, práci, školu a nemají tolik času. Chtěla bych se opravdu seznámit se zdejší kulturou, s tím, jak Češi žijí, přemýšlejí.

Jak tě vlastně napadlo přestěhovat se do Česka?

Před pár lety jsem jenom věděla, kde Česko je, jaké je hlavní město, že Karlova univerzita je nejstarší ve střední Evropě – to jsme museli znát – ale nikdy jsem nepřemýšlela nad tím, že bych tady žila. Když jsem ale byla na Erasmu v Záhřebu v Chorvatsku, poprvé v životě jsem potkala lidi z Česka. Se studenty z Česka jsem měla nejlepší vztah ze všech, dobře jsme se bavili, měli jsme stejný smysl pro humor a naučila jsem se pár frází česky. Několik měsíců po skončení Erasmu jsem se rozhodla navštívit ty kamarádky, bydlely v Liberci. Jely jsme na výlet do Prahy, ta se mi moc líbila, je to opravdu nádherné, nádherné město! V tu chvíli jsem začala přemýšlet nad tím, jak by bylo krásné bydlet tady. V té době jsem končila bakalářské studium a musela jsem se rozhodnout, kde budu pokračovat v magisterském. Nad zahraničím jsem už přemýšlela, ale nikdy dříve mě nenapadlo Česko. Začalo se to spojovat a já jsem chtěla Prahu, jenom Prahu. Jeden studijní program umožňoval učit se češtinu a poté studovat na univerzitě, takže jsem byla ráda, že budu mít možnost naučit se česky, že je to hezky zorganizované.

Je běžné, že bosenští studenti cestují za vzděláním, nebo jsi výjimkou?

Bosna a Hercegovina je malý stát a naše školy nemají tak vysokou úroveň. A kdo chce získat nějaké lepší vzdělání, v Bělehradě má lepší uznání ve světě. Ti, kteří chtějí, aby ten diplom měl nějakou váhu, jezdí do Bělehradu. Já jsem v Bosně a Hercegovině chodila na základní a střední školu, poté jsem studovala ekonomii na vysoké v srbském Bělehradu, odkud jsem vycestovala na Erasmus do Záhřebu. A teď pokračuju v Praze.

Říkala jsi, že jsi studovala nejprve ekonomii – proč ses rozhodla změnit obor? Elektrotechnika je přece jenom jiná parketa.
Zúčastnila jsem se nějakého semináře o ekologii v průmyslu. Je důležité nejen to, aby továrny produkovaly a dodržovaly práva zaměstnanců, ale také to, aby dávaly pozor na znečišťování krajiny. Chtěla bych, aby byli v budoucnosti lidé méně závislí na státu. Znám lidi v Bosně a Hercegovině, kteří bydlí na vesnici blízko řeky a odebírají z ní vodu ke spotřebě, nebo používají přefiltrovanou dešťovou vodu, ale s energií je to těžké. Ráda bych udělala něco pro zlevnění fotovoltaických panelů. V Bosně a Hercegovině jsou využitelnější než v Česku, ale jsou drahé, tedy nevyužívané.

Jaká byla reakce okolí, když ses rozhodla studovat elektrotechniku?
Doma jsem se s žádnými předsudky nesetkala, spíše mi fandili, že jsem statečná, že něco takového studuji. Ve škole se někdy setkávám s názory, že elektrotechnika není pro holky. To mě trochu trápí, ale úspěchy holek na elektrotechnice říkají více. Myslím, že taky hrajeme důležitou roli. Přinášíme kreativitu a jiný, veselejší pohled na „abstraktní“ vědu.

Dotazy a připomínky pište na ilona.prausova@cvut.cz.