Profily

Lenka Lhotská Olga Štěpánková Daniela Filipiová
Vedoucí oddělení vědy, výzkumu a zahraničních styků Vedoucí skupiny přírodou inspirovaných technologií absolventka ČVUT, bývalá ministryně zdravotnictví
Senta Čermáková Lucia Hladná Klára Štrausová
absolventka ČVUT, mezinárodní marketingová ředitelka Hewlett-Packard absolventka ČVUT, autorka domu pro 21. století absolventka ČVUT
Carly Fiorina Vendula Šafářová Irena Prášilová
generální ředitelka, Hewlett Packard absolventka ČVUT, architektka studia Allied Architects v Šanghaji Absolventka ČVUT, provozní ředitelka MSD IT Global Innovation Center




Novinky

My, holky z techniky
23. 4. 2015  
Již brzy se můžete na našich stránkách těšit na malou sérii rozhovorů „My, holky z techniky“. Představíme vám slečny, které zvládají nejen studium některé z fakult ČVUT, ale i spoustu dalších aktivit, o kterých vám rády povědí víc.
Jak zvládá život v česku Dalva, sympatická felačka z Paraguaye? To se dozvíte v prvním rozhovoru, který pro Vás chystáme již za několik dní!
Barbora Stunová: Od báboviček na pískovišti k „bábovičkám“ z hořčíku
5. 7. 2011   Koho by napadlo, že na takovém špinavém a zaprášeném místě, jako je slévárna - formovna, najdeme tak půvabnou mladou dámu. Řeč je o Ing. Barboře Bryksí Stunové, která se na Ústavu strojírenské technologie Fakulty strojní ČVUT, zabývá technologií slévání.
Stavařky z ČVUT zabodovaly na mezinárodní soutěži
23. 6. 2011   19. května se na Technické univerzitě v Košicích konal již 12. ročník Mezinárodního kola Studentské vědecké odborné činnosti (SVOČ) stavebních fakult ČR a SR. Pojď se s námi podívat, jakých úspěchů na něm dosáhli studenti a především studentky Fakulty Stavební ČVUT.
Od plavání k architektuře
29. 4. 2011   Vítězkou Olomouckého kola Hrdiny roku 2010 se stala teprve osmnáctiletá plavkyně Anna Hladká. Tato nadaná sportovkyně má za sebou už více úspěchů, například zlatou medaili z mistrovství republiky handicapovaných plavců a 3 bronzové medaile z loňského mistrovství světa handicapovaných juniorů. Vedle sportu se Anna věnuje například fotografování a v budoucnu by ráda studovala bytovou architekturu.
Rosina Kašičková: Extrémní parašutistka, Pilot
31. 3. 2011   Rosina (24 let) je doktorandka na Ústavu letecké dopravy Fakulty dopravní ČVUT, obchodní pilot letounů, pilot ULL, instruktorka parašutismu, řídící seskoků, parašutistka v disciplínách freestyle za volného pádu a létání na vysoce výkonných padácích (celkový nálet letouny: 320h+, počet seskoků z letadla: 2300+).


Necítím se jako „victim“

Dalva Leonor Servín Marson je jednou z mála holek, které se rozhodly studovat elektroenergetiku na FELu. Hovoří plynule španělsky, anglicky, portugalsky a česky, ale rozumí také jazyku guaraní, což je druhý úřední jazyk její rodné země – Paraguaye. Jak se jí žije v Praze, proč se dala na techniku nebo proč nemá ráda číslovku čtyři, se dočtete v následujícím rozhovoru.
Photo by Daniela Vaňková
Jak ses dostala z Paraguaye do Česka?
V roce 2005 jsem ukončila střední školu, chvíli jsem pracovala, ale rozhodla jsem se, že chci pokračovat na vysoké škole. Táta umřel, když mi bylo 14, moje maminka byla vdova a nemohla platit studium pro mě a pro bratra. V Paraguayi to bylo složité – nemohla bych pracovat a zároveň studovat státní školu. Bratr studoval elektromechaniku a na práci mu nezbýval žádný čas. Díky přátelům jsem dostala nabídku studovat v Česku, ale nebylo to úplně jednoduché. Musela jsem poslat spoustu dokladů, chtěli po mě známky ze střední, které nebyly nejlepší, potvrzení o zdravotním stavu, hodně papírů, razítek… Když jsem se dozvěděla, že jsem byla přijata, začala jsem se připravovat. Dala jsem výpověď v práci, začala jsem nakupovat zimní prádlo a shánět peníze na letenku. Měla jsem štěstí, podpořila mě druhá největší vodní elektrárna na světě, Itaipú. Zaplatili mi cestu sem. I díky nim jsem se dostala v roce 2007 do Prahy. Když jsem přijela, měla jsem spolu s osmi dalšími studenty z Paraguaye několikaměsíční kurz češtiny v Poděbradech.

Čeština rozhodně nepatří mezi nejjednodušší jazyky. Bylo pro tebe na začátku těžké překonat nejen jazykovou, ale třeba i kulturní bariéru?
Češi nejsou zlí, ale jsou hodně uzavření. A začátky byly těžké; když jsem byla v Poděbradech, onemocněla jsem a chtěla jsem si koupit nějaké léky. Paní v lékárně na mě byla strašně nepříjemná. Měla jsem teplotu a rýmu a nevěděla jsem, jak jí vysvětlit, že je mi špatně. Neměla na mě trpělivost, neuměla anglicky a pořád se mě ptala: „Co chcete? Co potřebujete?“ Tak jsem se vrátila domů a strašně, strašně jsem brečela. To byl můj první takový zážitek. Řekla jsem si tehdy, že se musím naučit česky, jinak nepřežiju. Na další problém jsem narazila, když jsme se ve škole učili říkat čtyři. Dlouho jsem se to učila, a když už mi to šlo perfektně, měla jsem radost. V supermarketu jsem si kupovala rohlíky a řekla jsem prodavačce, že mám čtyři! Ona se na mě podívá a říká: „Čtyrý, jó?“
Ale jsou slovíčka, se kterými mám problém i dnes. Třeba třpytky a třtina, to neumím za střízliva! Taky se občas spletu a řeknu, že je to přirození, ne přirozený.

Navzdory tomu, že to pro tebe bylo tak těžké, ses naučila nejen perfektně říkat čtyři a přirozený, ale zvládneš vypočítat ztráty na elektrickém vedení, umíš integrovat a derivovat…
To taky nebylo jednoduché, protože úroveň matematiky na střední škole není tak vysoká, jako tady, v Česku. Spoustu věcí jsem se musela naučit tady sama. Studovala jsem průmyslovku, kde jsme se učili jinak. Důležité byly všechny předměty, nesoustředili jsme se na jeden. Měli jsme stejný počet hodin matematiky a fyziky jako elektroinstalace nebo mechaniky materiálů. Na střední škole se ale všechny zkoušky daly nějak zvládnout i bez velkého učení, kdežto na vysoké to nejde. Hodně času strávíš tím, že si sama hledáš informace, podklady. Důležité je i samostudium.

Jak ses vlastně dostala ke studiu elektrotechniky? Měla jsi od malička jasno v tom, co chceš dělat?
Dostala jsem se k tomu náhodou. Původně jsem chtěla studovat chemii, ale vůbec jsem nevěděla, co to obnáší, nerozuměla jsem tomu. Na stejné škole byl ale obor elektromechaniky, tak jsem přestoupila. Zabývali jsme se elektronikou, strojařinou, teplem, chladicími systémy… Začala mě ale bavit energetika, a u té už jsem zůstala. Později jsem zjistila, že jsem tím vlastně splnila otcovo přání. On chtěl, abych tohle dělala. Chodil tam už na třídní schůzky bratrovi a počítal s tím, že tam bude chodit za mnou.

Říkala jsi, že sis už dříve na studium musela vydělávat sama. Zvládáš tedy při škole i práci?
Ano, když nejsem ve škole, jsem v práci. Pracuji ve firmě, která se zabývá elektrickou dopravou, návrhem stanic metra, železnic, tramvajových tratí. Navrhuju v jednom programu různé rozvaděče pro napájení.

Co dělá taková mladá elektrotechnička ve volném čase? Bastlíš, pájíš, programuješ?
Nee, koukám na filmy, vařím s přítelem, mám ráda hudbu! Poslouchám tvrdou hudbu, heavy metal, stoner rock, disco, funk, baví mě hudba 70. let a takové věci.

To je neobvyklé spojení – krásná holka z Paraguaye, která pracuje v elektrotechnice a ve volném čase poslouchá heavy metal. Nenarazila jsi někdy na někoho, kdo by měl vůči tomu všemu předsudky?
Bariéry vidím jedině já sama, myslím, že nejsou. Jediný rozdíl mezi mnou a mými kolegy v práci je ten, že si lakuju nehty a v kabelce nosím tampony. Jsem stejně hloupá nebo stejně chytrá jako ostatní, necítím se být v roli „victim“, že by mi někdo ubližoval. Ani ve škole – naši kluci jsou moc hodní, respektujou mě, já respektuju je.

Tím jsme trochu naťukly genderovou otázku. Na českých technických školách jsou kluci ve znatelné převaze. Je tomu v Paraguayi jinak?
To se nedá říct, na střední (elektromechanice) jsme byly tři holky na dvacet pět kluků. Je to spíše světový trend. Myslím, že je to dáno biologicky, máme jiné mozky, ale to není špatný. Ale ty holky jsou potřeba, máme možnost se dostat na stejnou úroveň. V práci to rozdíl není. Možná je malý rozdíl obecně mezi českými a paraguayskými studenty. U nás jsou více ambiciózní. Nemáme tolik inženýrů, proto si ti, co končí školu, myslí, že jsou bohové, že musí dostat nejvíce peněz, obsadit nejlepší pozice.

Nemůžu se nezeptat, co ti v Česku chybí a co se ti tady naopak líbí?
Chybí mi samozřejmě rodina a kamarádi. A paraguayské jídlo. Používáme různé druhy kukuřičné mouky. Kukuřičné pečivo se sýrem, to mi chybí.
Největší ‚pro‘ je tady doprava. Šetří čas, abych byla šťastná. Můžu si užít společenský život, můžu po práci na kafe, na pivo, mám čas na lidi. Doprava hodně pomáhá! Pro vás to možná není tak citelné, ale v Asuncion, v hlavním městě, hromadná doprava takhle nefunguje. Jezdí se hodně autem, v dopravních zácpách ztrácíme hodiny života. Pražská doprava je levná, efektivní, jezdí včas, když je problém, vždycky je nějaké náhradní řešení. Navíc je komfortní. U nás třicet minut stojím namačkaná a ostatní, tady si užívám sezení. Jednou bych chtěla něco udělat pro zlepšení té dopravy.

Takže myslíš, že jednou své studium zužitkuješ k rozvoji logistiky v Paraguay?
V celém světě.

Plánuješ se kvůli tomu vrátit do Jižní Ameriky?
Zatím zůstanu tady. Už jsem například překládala v práci jednu zakázku 25 km tramvajové tratě v Peru, ale bohužel zatím čekáme, jak to dopadne. Nevíme. Ale ve firmě jsem jediná, kdo mluví španělsky.

Pokud to tedy vyjde, splní se ti tvoje představy o tom, co bys chtěla v životě dělat. Máš nějaký vzkaz pro holky, které se rozhodují, kam dál, a z techniky mají strach?

Nebát se. Občas máme ‚větší koule‘. Musíme zvládnout i těžší věci, kdo opravdu chce, i elektrotechniku zvládne. Já třeba nemám přirozený talent na matiku, ale zvládla jsem se ji naučit. Učila jsem se s nižší výchozí úrovní, než mají čeští maturanti, sama v cizím jazyce. Zvládnete to, i když nikoho neznáte, nejste zvyklé na vysokoškolský systém, a i když to někdy vypadá, že je to všechno složité.

Dotazy a připomínky pište na ilona.prausova@cvut.cz.